Osobní odpad

naposled '17

1. ledna 2018 v 3:41 | Heriette
V roce 2017 se mi povedly tři věci:
  • mít první a pravděpodobně poslední výstavu svých malůvek
  • úspěšně přežít asi první opravdovou práci, co jsem kdy měla (i kdyby jen na dva měsíce, během nichž jsem nepřestala bitchovat)
  • sehnat si velkého a chlupatého muže z východního Slovenska
A můj nejlepší kamarád je naživu a relativně šťasten, za což sice přímo zodpovědná nejsem, ale proč si nepřihřát polívčičku.

Jinak jsem se většinu času cítila totálně v háji, ale to je v pořádku.

thanatofobní

30. prosince 2017 v 23:23 | Heriette
Čím jsem starší, tím mi jdou zimy hůř - málo slunka a tak vůbec a můj aktuální ultra-soví režim tomu moc nepomáhá. (Čímž asi padá plán odstěhovat se na Island, páč bych tam chcípla.)

Vrací se mi paniky a vrací se tak, jak se vracívají vždycky, ve formě, pro kterou čeština nemá úspokojivé pojmenování, leda něco jako "somatizační porucha" (nebo "hypochondrie", ale ta má poněkud negativní konotaci), ale v angličtině pro to existuje výraz "health anxiety", který je poněkud prostší a výstižnější. A strach ze smrti. Člověk by řekl, že tu mám po těch dvou a půl (jo, počítá se to!) sebevražedných pokusech vyřešenou, ale očividně ne.

Poslední dobou se bojím chodit spát, abych neumřela na SADS. Odsud ten ultra-soví režim.

A asi je to jen přesměrovaná úzkost z toho, že vůbec nemám čas dělat věci, které bych chtěla dělat, a že z lidí, z nichž něco je, v mém věku už dávno něco bylo, a že marním svůj život a že kdybych teď umřela, tak za mnou zůstane jedna pitomá výstava (která je beztak už ve značně desolátním stavu a digitální kopie mám jen já) a spousta krámů a nic víc.

Až budu mít po zkouškách, asi zase začnu hledat terapeuta. Nebo... ne.

oukej, asi

25. prosince 2017 v 0:21 | Heriette
Jsem zase jednou depressed as fuck, a když říkám jednou, myslím asi poslední dva měsíce, ale aspoň už nebrečím na tančírnách, což je úspěch. Vánoce. Mívala jsem ráda Vánoce, kdysi, ale pak přišla ta věc a od té doby jsou každé Vánoce (tedy, alespoň ty dvoje poslední) už napořád poznamenané, jako když si jednou vyliješ červené víno na oblíbené šaty, a ať je pak drhneš, jak dlouho chceš, už nikdy je úplně nevrátíš do původního stavu.

No jo.

Muže neuvidím asi další měsíc (opět), tak mi jako záplata budou muset stačit kočky, ale s nimi mám beztak smysluplnější vztah.

A fyzikální chemie. Aspoň mám co dělat.

Blurred Lines

28. dubna 2017 v 16:48 | Heriette
Má komfortní zóna byla nenapravitelně nabourávána od prvního dne, kdy jsem se postavila na taneční parket (který byl v průběhu posledního roku a něco suplován podlahami kaváren, dlažebními kostkami, protivně neklouzavými dřevěnými prkny a v podstatě vším, na čem má noha stanula) - a vlastně ještě dříve, v podstatě od chvíle, kdy jsem si začala uvědomovat existenci své tělesné autonomie, což už nějaký ten rok bude. Ono to není tak těžké, máš-li stejně jako já osobní prostor sahající na metry daleko a rozruší-li tě jakákoliv přítomnost druhé osoby, nedejbože aby se na tebe pokusila šáhnout.

Což je v tanci problém, žejo. Máme zde sice i něco jako vizuální connection, ale zkus si udělat vizuální swing-out* a neskončit na podlaze (challenge accepted!). A neb swing je beznadějně nakažlivý a já jsem holt už jednou dívka k rytmu zrozená, rozhodla jsem se - stejně jako tolikrát - přijmout fakt, že je chyba ve mě, a překousnout to. Má komfortní zóna se omezila na několik drobných connection points a bylo to fajn.

Tahle "grin and bear it" strategie mě úspěšně provedla i oním útrpným seznamováním se s balboou (demonstrační video pro swingem nepolíbené), neobratným flirtováním s bluesem (nápodobně) i několika podivnými mezilidskými kontakty, z nichž i po takové době zůstávám stejně rozpačitá jako předtím, ale prý to tak má být a pokud se ti to nelíbí, Herietto, je to tvůj problém. Just grin and bear it. Má komfortní zóna se rozplynula v okolní atmosféře a z osobního prostoru zůstal jen neurčitě rozpačitý diskomfort.

Když mě tedy ten týpek začal při jedné z oněch bluesových akcí regulérně osahávat, už jsem ani nebyla schopná poznat, že je něco špatně.

Potřebovala jsem slyšet hlasy několika dalších slečen, abych se ujistila, že jsem neudělala nic špatně. Potřebovala jsem další tři lidi a jedno dlouhé oficiální prohlášení, aby mi řekli, že mi to vůbec mohlo být nepříjemné. A svým způsobem jsem ráda, že se tohle stalo, neboť mě to konečně donutilo otevřít oči a snad i dodalo sílu postavit se sama za sebe, až se něco podobného přihodí příště.

A jsem ráda za celou řadu případů, kdy jsem se odhodlala překročit hranici své komfortní zóny, věci, které dokáží tvůj život obohatit tolika způsoby, nikde jinde nenajdeš (a balboa je prostě boží, jakmile do toho člověk pronikne). Ale vážně není nic špatného na tom, pokud se chci většinu času schovávat ve své osobní bublině, mít tu svůj smrádek, teplíčko a klid.

Fyziologická

28. října 2016 v 21:16 | Heriette
A není to ode mne hezké, vím, redukovat člověka na pouhý souhrn fyziologických funkcí, mít tě ráda jen pro to teplo dechu na mé kůži a bušení tvého srdce (občas ti počítám tepovou frekvenci, jak moc divně to zní?) a nic víc, protože nic víc ve mne už nezbylo a většinou dne propluji v zombie-módu, aniž by svět jakkoliv změnil barvu či tvar či tón hlasu. Štěstí je povrchní pocit a já byla povrchní snad příliš dlouho a všechny hloubky zatím dávno zavál vítr.

A není to ode mne hezké, vím, mít tě ráda jen proto, že jsi lidská bytost, která dýchá a které buší srdce a pro kterou je svět možná něčím víc než duševní pustinou - jen proto, že mne možná máš taky rád, jakkoliv líto mi to je.

Fakultativní

25. září 2016 v 18:40 | Heriette
Navzdory obecně proklamovanému odporu ke škatulkování jsem se se svou láskou k nim nikdy příliš netajila, trpíc potřebou někam (kamkoliv!) zapadnout, kterou jsem překonala (snad?) až docela nedávno, pro mne škatulky často představovaly drahocenné vodítko, místečko vyklizené minulými generacemi archetypů, jež dost možná čeká přímo na mne, podaří-li se mi mou rozlítanou a ne zcela vyhraněnou osobnost osekat a zkroutit do takové podoby, abych jej bez větších obtíží vyplnila. Cha. Pokud jsem tedy se škatulkami někdy měla nějaký problém, spočíval v tom, že jsem se do nich nikdy nedovedla dost dobře nasoukat.

Jde-li o takové, jež jakýmsi způsobem souvisejí se snahami přizpůsobit svou osobnost, řekla bych, že je to jedině dobře. Jenže pak tu máme škatulku "VEGAN".

Když jsem do toho šla, myslela jsem, že mi bude stačit vyřadit vejce, mléko, máslo a jiné produkty "zvířecího holokaustu" a "speciesistického spiknutí" (povšimni si mé nadsázky, prosím), jenže celá věc je zřejmě značně složitější.

Zaprvé, veganství se netýká jen stravy a chceš-li být správný vegan, znamená to konec kožichů a kožených bot. Jistě, s tím se ztotožňuji.

Zadruhé, zvířatům a životnímu prostředí obecně škodí i produkce palmového oleje a chceš-li být správný vegan, znamená to vyřadit i ten. Oukej, na tom by se pracovat dalo.

Zatřetí, lidé jsou též zvířata a chceš-li být správný vegan, nebudeš podporovat vyřisťování dělníků třetího světa a vše, do čeho nasypeš peníze, bude označeno nálepkou "fair trade", případně pocházet z lokálních zdrojů. Jakkoliv podporuji myšlenku, v překladu to pro mne znamená vyděl už tak na minimum seškrtaný počet povolených produktů dvěmi a vynásob své finanční výdaje třemi.

Začtvrté, zvířecí produkty se nacházejí i v kosmetice, elektronice a kdovíkde ještě, chceš-li být správný vegan, určitě se chceš zbavit i jich. Ehm, chápu, stačí.

Zapáté, veganství není jen změna stravy, veganství je životní styl, celospolečenská revoluce a chceš-li být správný vegan, je tvou povinností šířit jej dál, obracet lidí ve svém okolí, sdružovat se s jinými vegany, účastnit se demonstrací... Propánajána, dost už.

Já doteď nevyřadila ani med (kupovaný od známého včelaře), neb na jeho užívání neshledávám nic ekologicky ani eticky závadného. Mé taneční boty budou mít koženou podrážku, což mne mrzí, ale nic jiného takhle prostě neklouže. Pravidelně jím u jednoho stolu s masožravci a nemám potřebu se s nimi o jejich způsobu stravování hádat (nutno dodat, že oni často ano). A ocitnu-li se na týden v horách, kde v jediné sámošce široko daleko seženu tak maximálně chleba a jablko, nějakou tu živočišnou příměs prostě zkousnu. Netvrdím, že v tomhle bodě setrvám, vím, že můžu věci dělat ještě lépe a ráda bych se k tomu jednou dopracovala, ale všechno najednou prostě nejde.

Nicméně, po střetnutí s několika nejveganštějšími vegany odmítajícími uznat zásluhy komukoliv, kdo nedosahuje jejich úrovně, jsem se pro vlastní klid téhle škatulky raději vzdala. Namísto toho jsem její název doplnila přídavkem "fakultativní" (podle vzoru fakultativně aerobní bakterie, rozumíme), a jakkoliv ji kdokoliv jiný uznávat nemusí, mne je v ní celkem dobře.

Once More... Without Feelings

24. září 2016 v 22:38 | Heriette
A pořád je mi fajn - a proto jsem se tehdy tak rozčílila (až poté, co za mnou zaklaply dveře, přirozeně), když bylo trváno na tom, že se pod mým "fajn" schovává celá škála "ne-tak-docela-fajn" a "vlastně-docela-mizerně" a "počkej-až-se-zas-začneš-sebevraždit-potvoro" - a ano, vím, že věci nestojí na jednom či na druhém pólu, ale povětšinou balancují někde mezi nimi, ale nimrat se v té mé aktuální spokojenosti a snažit se z ní vytáhnout a vyčarovat jakési abstraktní zlo, abychom mohli dál zabíjet čas bojem proti něčemu, je něco tak děsně kontraproduktivního, že... prostě... končím.

A je fajn umět si říci o pomoc, když ji potřebuješ. Vyžadovat však pomoc s věcmi, na něž člověk stačí sám... vždyť tím jen ztrácíš schopnost postavit se sám za sebe, a pokud něco potřebuji, je to právě tohle.

A já VÍM, že úmysly za tím, co bylo řečeno, byly docela jiné, než si je teď (a neustále) vykládám, ale to už je ta má sebepodrývající rebélie. Čiže se opravdu ze sebe nesnažím udělat hlupačku neschopnou pochopit význam mluveného slova, jen abych se vysmála všem, co mne považují za och tak velice inteligentní, přičemž si většinu času připadám stejně hloupá jako každý druhý. Tomu se s radostí vysměji kdykoliv jindy.

Holy guacamole. O týden později a pořád mi z toho jaksi není úplně dobře.

Supraorbitální

11. září 2016 v 22:30 | Heriette
Mám hloupý zvyk nikdy nedělat méně než jednu věc současně a i to ve chvílích, kdy bych nejraději dělala právě tu jednu jedinou a nemusela svůj mozek zároveň zaměstnávat něčím - čímkoliv - jiným, abych se vůbec dokázala soustředit. A tak tedy při grafičení koukám na YouTube. Dříve na CrashCourse, pak na veganské youtubery, aktuálně na Buzzfeed (jde to pěkně z kopce, co?). A popravdě, právě poslední jmenovaný mé obzory rozšířil o takové oblasti, jejichž existenci jsem doposud zcela ignorantsky ignorovala. A pomiňme prozatím onen SJW rozměr, já řeším věci mnohokráte podstatnější.

Obočí.

Mé obočí tvoří pár světlounkých chloupků okupujících oblast kdesi nad margo supraorbitalis ossis frontalis, seřazených v linii, která není ani pravidelná, ani nijak hezky tvarovaná. Veškeré mé dosavadní pokusy to nadělení nějak zkrotit vesměs skončily zoufalou kapitulací a výsledkem ještě horším, než kdybych tuhle část mého obličeje prostě nechala na pokoji (jako bych neměla dost práce s tím zbytkem). Kdybych měla dost odvahy, vykašlu se na to úplně a půjdu na Amandu Palmer.

Nicméně. Koukání na lidi, co poprvé zkouší černou rtěnku a pin-up šaty je překvapivě inspirativní, čiže jsem se po jednadvaceti letech trápení odhodlala k velkému kroku, důkladně nastudovala snad všechny tutorialy k trhání obočí, jaké YouTube nabízí, vyhrabala pinzetu, namalovala spojovací body... a nakonec vytrhala pár chloupků v okolí toho, co by mělo být tím jediným a ideálním tvarem, protože víc se toho vytrhat prostě nedalo. Nu. Ale stejně to vypadá líp.

Jsem na sebe jakýmsi zvláštním způsobem upřímně hrdá, což je v podstatě vše, o čem měl tenhle výlev být, protože jinak vlastně vůbec o ničem není, ale tak to prostě někdy je.

Heriette Reloaded

6. září 2016 v 16:33 | Heriette
(Když už zde jsem, vyřeším i to téma týdne - kdo ví, kdy se sem dostanu příště.)

Je mi skvěle.

Půl roku od poslední vážné sebevražedné myšlenky a ještě víc od onoho dvaapůltého pokusu něco podobného uskutečnit. Půl roku od seknutí s medicínou a změny životní dráhy. Půl roku od prvního nejistého triplestepu na půdě swingové tančírny. Půl roku - nejlepšího půl roku mého života.

Za necelé dva týdny mi škola začne znova. Už teď je těžké nevšímat si toho houstnoucího napětí na čelech lidí kolem mě - a začíná to doléhat i na mne, ač jsem se na nový obor donedávna zcela čistě a obavami nezkaleně těšila.

Těším. Tak! Možná to bude náročné, ale medicína śe v náročnosti tyčí o několik levelů výše, a kdybych se z ní psychicky nezhroutila, věřím, že bych dala i ji. Možná nebudu mít tolik volného času jako teď, ale aspoň si přestanu připadat nevyužitá. Možná budu ve stresu (já? jistěže budu ve stresu!), ale mám teď přeci tolik nových způsobů, jak se se stresem vyrovnat (a swing tvoří jen 50% z nich). Možná mne zase občas chytne panická ataka - zvolna se vrací, za poslední měsíc jsem měla už druhou -, ale vždycky si o tom mám s kým promluvit a přinejhorším můžu najet zpět na AD. Možná mi zase někdy bude smutno, ale... to k životu patří. Možná si zase někdy budu připadat zbytečná a osamělá, ale... Možná mi občas zase někdy bude vážně mizerně, ale...

Možná budu zase někdy chtít se vším seknout.

Ale stejně se těším.

Krasosmutnění

6. září 2016 v 8:25 | Heriette
Když jsem odjížděla z Prahy, už trošku pršelo, slzička za slzičkou za každého z mých oblíbených spolutanečníků. Snad zase příště. A snad příště zase s někým jiným.

Jsou to takové malé lásky (ne vždy, někdy je to jen takové ne úplně vydařené rande a pak "díky, pá" jede se dál) a já se takhle zamiluji snad pětkrát za večer, a když to klapne, je to krása - a o to více pak bolí rozchod, nevyhnutelně číhající na konci každé další skladby.

Mé malé swingové lásky. Vše, na co se má omezená emocionální kapacita momentálně zmůže. Ale tak nějak mi to stačí.
 
 

Reklama