Zkratované obvody

11. července 2015 v 13:35 | Heriette |  Osobní odpad
Mám čím dál silnější podezření, že mne mé nálady jednou doženou do psychiatrického ústavu. A nebudu to já ta osoba v bílém plášti. (Ostatně, onko stále rulez.)

Ne, že by se mi nějak zvlášť chtělo. Už proto, že pro lidi ve svém okolí ráda hraji roli ambasádora péče o duševní zdraví ve snaze dokázat jim, že k psychiatrům chodí i relativně normální lidé a psychoterapie se může občas hodit komukoliv. Nejsem si jistá, zda bych totéž ustála i po případné hospitalizaci. Zda by tohle nebyl poslední krok k překročení hranice od "docela normální holky, co občas trochu blbne" k "certifikovanému cvokovi".


Whatever. Na jejich názoru nakonec stejně tolik nesejde. Jaká to změna, viď? Snad by mne dříve i potěšilo, kdyby mne lidé považovali za mentálně narušenou - pubescentní potřeba být něčím zajímavá - ale teď je to prostě jen nanervylezoucí a občas mám sto chutí popadnout ten papír, co mi dali, když mne pouštěli z nemocnice, ať přijdu, pokud změním názor, a zaklepat jim na dveře s tím, že jsem teda tady.

Na druhou stranu, dokud mé sebevražedné tendence zůstávají na mentální úrovni (s občasným rozškrábáním nohou) a dokud ve mne má důvěru i můj boží terapeutický dozor, věřím i já, že se bez toho prozatím obejdu.

Krom toho jsem opět navázala blízký vztah se svými stravovacími poruchami a upřímně se mi jich nijak vzdávat nechce. Ne, že bych byla nějaká pro-ana. Tyhlety věci kapku run in our family. Jen občas přemýšlím, zda za to může genetika, či ta záliba, kterou mají ženy v naší rodině ve vzájemném láskyplném deptání.

A tak mne napadá, že tohle je jeden z oněch článků, o nichž jsem si říkala, že je nikdy nenapíši. Ale co. Jednou se tomu budu smát, až se budu za svěrací kazajku popadat.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Yeanni Yeanni | Web | 11. července 2015 v 13:53 | Reagovat

Mňa prekvapuje koľko veľa žien a dievčat má problém so stravou. A väčšinou sú všetky ovplyvnené niekym/niečím. Buď rodinou, trendmi, kamarátmi, ľuďmi, ktorí sa im (nám) posmievali.

2 Heriette Heriette | Web | 11. července 2015 v 14:00 | Reagovat

[1]: Vždycky je to něčím ovlivněné. Ty evolucí ověřené mechanismy najednou nepřestanou fungovat jen tak samy od sebe. Ale také mám pocit, že je toho teď hrozně moc...

3 naoki-keiko naoki-keiko | Web | 11. července 2015 v 14:09 | Reagovat

Možná bych si na tu kliniku na tvém místě zašla. Jen tak, kvůli prevenci. Třeba předejdeš hospitalizaci a následným problémům do budoucna.

Lidi a svět je docela zlej a ne každej to novodobé otrokářství unese.

4 Čerf Čerf | E-mail | Web | 11. července 2015 v 16:48 | Reagovat

Někdy je toho prostě na člověka moc a pak se může projevit i terapeutická hodnota blogu. Napsat něco, co mě trápí, není ani k smíchu ani hanba, stejně jako odborná pomoc, když je toho třeba. Kdo z lidí může říct, že nikdy nebyl v takové situaci a že se do ní nemůže dostat? Já tedy rozhodně ne a to si připadnu, že krizové situace zvládám celkem slušně!

5 Dívka. Dívka. | Web | 11. července 2015 v 17:51 | Reagovat

Souhlasím s naoki-keiko za prevenci nic nedáš a pokud svoje problémy nebudeš řešit hned, tak se nahromadí a pak už se z toho těžko vyhrabeš. Mluvím ze své zkušenosti.
Jinak k poruchám stravování.. jsou to svině a není radno si s nimi zahrávat. Ale nechci ti radit, je to tvůj život a dělej to, co uznáš za vhodné.

6 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 13. července 2015 v 19:05 | Reagovat

Obávám se téhož, důvody mám tytéž.
Včera jsem o tom poprvé otevřeně mluvila se svou blízkou osobou a musím říci, že mi hodně pomohlo vědomí, že mě nechává být sebou a věří, že dělám jen to, co se mi zdá nejlepší (heh..)
Nikdy bych nebyla řekla, kolik toho takový rozhovor udělá...
Psychologovi nemám proč o tom říci. Nemám důvod nechat ho, se o sebe starat.
Mluvíš o tom pozitivně... proto bych se ráda zeptala na tvůj náhled =) Pevně doufám, že mi něco dá a pomůže =)

7 Heriette Heriette | Web | 13. července 2015 v 22:36 | Reagovat

[6]: Inu, tvou situaci neznám a raději bych se zdržela zbytečného projíkování, protože to nikdy k ničemu není. A tak raději jen z vlastní zkušenosti. :)

Co se týče psychologů, byla jsem na tom podobně - v mém případě šlo hlavně o to, že jsem nechtěla marnit ničí čas svými post-pubescentními rádoby-problémy. Pomohlo mi to, že jsem k tomu přestala přistupovat tak, že se psycholog stará o mne, ale že se spíše já starám lépe o sebe. A vážně jsem nikdy nezalitovala, že jsem do terapie šla. A psychologové mají oproti blízkým osobám (kterým zase moc nevěřím já) i výhodu pohledu zvnější, nevážou je k tobě žádné emocionální vazby, které by mohly narušit jejich úsudek. Ať už jde o přehnané reakce plynoucí ze strachu o tvou osobu, či naopak banalizování - neochoty připustit, že bys právě ty mohla patřit k té skupině lidí, s nimiž je to tak špatné.

Na druhou stranu však chápu i tvou nechuť nechat v sobě někoho vrtat. To je vlastně jedním z důvodů, proč se neplánuji nechat hospitalizovat - nechce se mi zatahovat do toho ještě někoho jiného. (Krom toho nevěřím, že je to v mé současné situaci nutné.)

Tak. Co s tím? :) Za sebe bych toho psychologa přeci jen poradila - pokud to nějak řešit chceš, je tohle to nejlepší místo, kde začít.

Ale nakonec je to jen na tobě.

8 Šíryen Šíryen | E-mail | Web | 20. července 2015 v 1:01 | Reagovat

Ano, myslela jsem názor na psychology, ne na svou situaci, kterou, jak správně říkáš, neznáš =)

K psychologovi jsem byla před rokem proti své vůli nahnána a k moc věcem to nebylo, protože jsem nechtěla. Proto ten skeptický náhled. Kterého, obávám se, se jen tam nezbavím.

Ale rozumím Ti =) A moc děkuji za objasnění =) Dává to smysl...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama