Láskám, ztraceným a vyšumělým

2. června 2015 v 12:33 | Heriette |  Postřehy
A není to zvláštní, na pár chvil ztratit druhého z dohledu - a pak jej najednou spatřit znovu, jenže teď je to jaksi jiné, zvláštně cizí, jako by nám celou dobu nastavoval jen onu líbivější polovinu své tváře a my jej náhle, bez jakéhokoliv předchozího varování, uviděli celého - celý ten obraz, jenž před námi tak dlouho skrýval... či jenž jsme dost možná před sebou skrývali sami. Pár měsíců není nic z pohledu nevyčíslitelné konečnosti světa. A zároveň strašlivě moc při pohledu do tváře lidí.



Tak. Můžu si odškrtnou další monstrózní metaforu, v níž nejde o nic jiného, než že je v mém droboučkém soukromém světě zase o jednoho člověka míň. Možná by mi to mělo být víc líto, nevím. Nějak mi to přišlo spíše fascinující, hledět do toho obličeje a s klidnou myslí kalkulovat, jak moc jsme toho ztratili. Ten druhý by to asi nepochopil, jenže ten toho jen těžko mohl ztratit tolik jako já.

A možná mi to není líto, protože to, co po všech mých odečtech zbylo, mi vlastně docela stačí. A tak za to děkuji. A děkuji všem, na něž jsem se kdy mohla podívat znovu, tentokráte bez oněch různě zabarvených závojů emocí a prvních (a nespočetných dalších) dojmů, a díky nimž se učím prohlížet tyhle závoje ještě předtím, než se mi je povede strhnout docela, a díky nimž se snad jednou naučím přijímat lidi i s tím vším, co pod nimi najdu.

Zatím jsem se naučila jen nepouštět si lidi příliš blízko, aby někdo takhle neprohlédl mne.

Původně jsem sem osobní věci vůbec psát nechtěla, měla to být spíš schránka informací, jež mi připadají zajímavé, worth sharing, jak to trefně označuje TED, a na mém soukromém životě zkrátka není zajímavého zhola nic. Na druhou stranu, jsem teď kratičce po svém druhém ubohém pokusu o letální (haha) lékovou intoxikaci, jenž ve mne ještě na pár následujících dní zanechal znovuobjevující schopnost nadchnout se úplně pro cokoliv. Aktuálně je to ta lehkost, s níž mohou dva lidé grow apart, aniž by se v podstatě cokoliv podstatného změnilo.

Takže tak.

V sanitce jsem omámeně žvatlala, jak děsně jsou nádorové buňky boží, takže teď jsem na tom ještě dobře.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 L. L. | Web | 2. června 2015 v 12:50 | Reagovat

:)))

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama