Červen 2015

Contrasuicidal Leftovers

30. června 2015 v 20:58 | Heriette |  Osobní odpad
after all
despite thinking so for so many years
my life's never been black

it hasn't been dark
either

all along
nothing
but mid-tones of blue

3, 2, 1... Panika!

27. června 2015 v 9:53 | Heriette |  Postřehy
Česká média nám poněkud zpanikařila - a zpanikařila natolik, že jsem si toho všimla i já a to si jejich vrtochů obvykle všímat nestíhám.

Panika se samozřejmě týká přistěhovalců. Rozhodně nejsem zastánce bezhlavého multi-kulti, to říkám předem, ačkoliv mne mezi ně po přečtení tohohle článku možná budeš chtít zařadit, a sice uznávám, že tzv. sluníčkoví lidé jsou v naší společnosti potřeba už pro udržení rovnováhy, ale po několika minutách strávených v jejich přítomnosti se mi v hlavě rojí takové scénáře, za něž by se nemuseli stydět ani tvůrci Happy Tree Friends.

Fantastic Mr. Anderson

24. června 2015 v 23:21 | Heriette |  Film
Až se mne příště zeptáš, ve které zemi, pokud bych si mohla vybrat ze všech zemí na Zemi, bych chtěla žít, odpovím: ve filmu Wese Andersona. Byla bych jedna z těch drobných postaviček působících dojmem, že na plac zabloudili jaksi nedopatřením, můj život by byl groteskně depresivní ve světě plném veselých barviček a mým životním úspěchem by byl minutový slow-motion záběr podbarvený francouzským indie popem a/nebo manželství s Billem Murrayem.

Inu. Poslední dny jsem strávila kličkováním mezi epigenetikou a těmi Andersonovými dílky, jež se mi do té doby vidět nepoštěstilo (včetně těch úplně kratičkých), následkem čehož si jméno tohoto zábavného pána můžu konečně odfajfkovat. Kéž bych totéž mohla říci i o epigenetice.

Život v kostce a s mašlí navrch

23. června 2015 v 20:49 | Heriette |  Osobní odpad
Jednoho dne svůj život a všechno, čím jsem v něm byla, zabalím do krabice od bot a to bude vše, co po mne zbyde. Kresbičky, které za něco stály, literární pokusy, za něž se nestydím, všechna má alterega včetně toho, pod nímž mne většina světa zná. Má sbírka pohledů. Pár fotek, na nichž vypadám jako člověk. Dopisy lidem, co pro mne něco znamenali. Mapa světa s místy, na něž jsem se chtěla podívat. A pak pár instrukcí k pohřbu a běda, jak se je rozhodnou nedodržet.

Nu, a pak si vezmu ty bílé šatky a balení Zolpidemů a za východu slunce, dokud se den ještě nestačí pokazit, vylezu nad město a pak usnu, na rtech úsměv, jak je to tady stejně fajn.

To be borne in mind (constantly and ceaselessly)

22. června 2015 v 21:56 | Heriette |  Osobní odpad
Tohle tady nechávám pro sebe. Jestli se zde mám (alespoň na pár měsíců) zabydlet, budu to zcela jistě potřebovat. Tak jo.

  • Nepiš o svých lidech. Nedávej jim dementní přezdívky, neschovávej je za iniciály jejich jmen. Jinak se až do dalšího zmizení nezbavíš onoho děsu, co by se mohlo stát, kdyby se tady náhodou někdo z nich našel. (A že pravděpodobně vůbec nic.)

  • Nepiš o sobě (a ze sebe) nic, za co se budeš muset už zítra stydět.

  • Kašli na pózy. Nebaví tebe a o to méně i kohokoliv jiného. A sama víš, že se nejvíc stydíš právě za ně.

  • Nechtěj psát dlouhé články. Neumíš to, nebaví tě to. Zbyde ti jen plný zásobníček Rozepsaných, z něhož není cesty ven.

  • Nesnaž se psát o něčem, co tě vlastně tolik nezajímá, jen pro útěchu póz (viz bod č.3). Končí to tak, jak je popsáno výše.

  • ...a úplně cokoliv z toho poruš, pokud se ti zachce. Protože k tomu dojde tak jako tak.

Pozdravy z Hospice

4. června 2015 v 22:46 | Heriette |  Hudba
http://www.dailyrindblog.com/images/hospice.jpg

Hospice
The Antlers
(2009)

Celé album si můžeš poslechnout tady... ale ještě chviličku vydrž. Bude to jen o pár řádek a budu se snažit, abych jimi neplýtvala zbytečně.

Láskám, ztraceným a vyšumělým

2. června 2015 v 12:33 | Heriette |  Postřehy
A není to zvláštní, na pár chvil ztratit druhého z dohledu - a pak jej najednou spatřit znovu, jenže teď je to jaksi jiné, zvláštně cizí, jako by nám celou dobu nastavoval jen onu líbivější polovinu své tváře a my jej náhle, bez jakéhokoliv předchozího varování, uviděli celého - celý ten obraz, jenž před námi tak dlouho skrýval... či jenž jsme dost možná před sebou skrývali sami. Pár měsíců není nic z pohledu nevyčíslitelné konečnosti světa. A zároveň strašlivě moc při pohledu do tváře lidí.