'17 playlist

8. ledna 2018 v 15:06 | Heriette |  Hudba
Tak jako v uplynulém roce jsem se v aktuální hudbě neorientovala snad nikdy předtím. Tak hrozně, rozuměj. (Asi začínám stárnout, čéčé, a to, že většinu času poslouchám starý swing, tomu pocitu moc nepomáhá.) Nicméně mám ráda alespoň iluzi jakéhosi základního přehledu, tak jsem mezi drcením se statistik (fyzikální chemie úspěšně pokořena) projela loňské žebříčky a YouTube a svou chabou paměť a nakonec z ní s jistým úsilím vydolovala pět písniček, které se mi zapsaly do paměti a historie prohlížeče.

Zde se asi hodí připomenout, že můj vkus je tak provinční, jak se jen dá, a čím líp se dá na danou hudbu hopkat, tím líp. Takže asi vstup, jen pokud máš odvahu.
 

naposled '17

1. ledna 2018 v 3:41 | Heriette |  Osobní odpad
V roce 2017 se mi povedly tři věci:
  • mít první a pravděpodobně poslední výstavu svých malůvek
  • úspěšně přežít asi první opravdovou práci, co jsem kdy měla (i kdyby jen na dva měsíce, během nichž jsem nepřestala bitchovat)
  • sehnat si velkého a chlupatého muže z východního Slovenska
A můj nejlepší kamarád je naživu a relativně šťasten, za což sice přímo zodpovědná nejsem, ale proč si nepřihřát polívčičku.

Jinak jsem se většinu času cítila totálně v háji, ale to je v pořádku.

thanatofobní

30. prosince 2017 v 23:23 | Heriette |  Osobní odpad
Čím jsem starší, tím mi jdou zimy hůř - málo slunka a tak vůbec a můj aktuální ultra-soví režim tomu moc nepomáhá. (Čímž asi padá plán odstěhovat se na Island, páč bych tam chcípla.)

Vrací se mi paniky a vrací se tak, jak se vracívají vždycky, ve formě, pro kterou čeština nemá úspokojivé pojmenování, leda něco jako "somatizační porucha" (nebo "hypochondrie", ale ta má poněkud negativní konotaci), ale v angličtině pro to existuje výraz "health anxiety", který je poněkud prostší a výstižnější. A strach ze smrti. Člověk by řekl, že tu mám po těch dvou a půl (jo, počítá se to!) sebevražedných pokusech vyřešenou, ale očividně ne.

Poslední dobou se bojím chodit spát, abych neumřela na SADS. Odsud ten ultra-soví režim.

A asi je to jen přesměrovaná úzkost z toho, že vůbec nemám čas dělat věci, které bych chtěla dělat, a že z lidí, z nichž něco je, v mém věku už dávno něco bylo, a že marním svůj život a že kdybych teď umřela, tak za mnou zůstane jedna pitomá výstava (která je beztak už ve značně desolátním stavu a digitální kopie mám jen já) a spousta krámů a nic víc.

Až budu mít po zkouškách, asi zase začnu hledat terapeuta. Nebo... ne.

Další články